Proč to otravné PROČ? PROTOŽE …

„Proč?“ Nedalo mi to a začala jsem vnímat toto zdánlivě obyčejné „proč“ z různých úhlů pohledu. Jsem přesvědčená o tom, že každý čtenář tohoto článku se již někdy setkal s jeho dětskou verzí a možná i celým dětským obdobím „A proč?“. V nejmladším věku pak ve verzi „A ploč?“, protože správná výslovnost písmene „r“ přišla u dítěte až později. Pokud jste zvládli odpovědět a uspokojit dané dítě hned při prvních odpovědích, pochvalte se. Pokud se vám to nedaří, a potřebujete pomoci se změnou úhlu pohledu, přečtěte se mi můj článek Proč? Protože ... aneb učíme se s dětmi a od dětí.

Pohledem naší maminky je kuchyň plná nádobí, a jelikož chce udělat večeři, znamená to, že bude muset vynaložit na splnění tohoto úkolu více času, zatímco zmíněné dítě nemá nejmenší zájem řešit problém maminky a už vůbec ne její otázky typu „Proč to není uklizené?“. Pohotové dítě navrhne řešení, které však maminku neuspokojí.

Dítě nevidí smysl v tom, že má utřít kuchyňskou linku, aby měla maminka ty tašky s nákupem kam dát. Naopak, přijde s okamžitým nápadem, že se vejdou na zem. Dítě nevidí, že fyzička maminky je zcela někde jinde než jeho, a že ohýbat se do tašek a vše pak následně skládat do ledničky je mnohem namáhavější než mít tašky ve vyvýšené pozici (i umělá inteligence by vám poradila, že máte o pomoc požádat rodinné příslušníky, ale to je zase téma na jiný článek). Dítě to nevidí.

Pak ale nastane chvíle, kdy dítě uslyší tu správnou odpověď na své „proč“, to „své protože“. To, které ho zajímá. To, kdy z toho něco bude mít, kdy získá něco pro sebe, co ho bude motivovat k činnosti. Tu vlastní motivaci. V tomto případě to třeba může být večeře.

Jak se na mé plavbě životem měnil můj pohled na věc i upatlanou kuchyňskou linku, uvědomila jsem si, že to samé platí i pro nás dospělé. Bez dostatečně silného „proč“, které by nás motivovalo k jednání nebo změně, se nebudeme cítit nakopnutí k akci. Bude nám chybět ta jiskra, ta touha, ta nutnost něco změnit. Bude nám chybět ten požitek, ta pomyslná večeře. A tak se může stát, že časem od toho upustíme, možná až příliš vyhladovělí.

I když mám tuto fázi „kuchyně“ již zpracovanou a mám už i na mnoho dalších věcí jiný úhel pohledu, přesto se mi i dnes stává, že mi to tak obyčejné „proč“ zcela rozhodí mé plány a to ne jen na okamžik, ale i na delší dobu. Pokud stále ještě pokračujete ve čtení těchto řádků, stáváte se součástí plavby mého splněného snu. Snu napsat knihu (o tom, že si někdy umíme přát „chybně“ až příště) a následně snu vytvoření mých webových stránek.

A právě pár dní před jejich vytvořením se mnou prohnala neklidná bouře, když mi někým jiným byla položena ona jednoduchá, avšak mimořádně důležitá otázka: „Proč?“. S tímto dotazem mi došlo, že mým dosavadním „protože“ můj sen končí. Mým cílem bylo vytvořit si vlastní webovky, kde se čtenář dočte něco o mně a mé první knize a … A najednou jsem si uvědomila, že chci víc.

Mojí vášní je psát, tvořit, učit a pomáhat, a tak jsem si uvědomila, že mojí knihou to nekončí, ale teprve začíná. Vyburcovalo mě to k jednání a hledání mého nového "Proč?". A i když mi v tom bylo zpočátku velmi nekomfortně, poslechla jsem své tázající se okolí a začala se sama sebe ptát. Následovalo pořádné vnitřní tsunami plné otázek, avšak s jasnou odpovědí. Pokračovat v této plavbě směrem k vám čtenářům a vytvořit bezpečný "virtuální" přístav.

Alexeji, díky za tuto „nepohodlnou“ otázku!!! Přimělo mě to plout dál a najít uvnitř sebe své motivující „protože“. Mé moudré "já" cítilo podnět plout vpřed, mé druhé "já" si připadalo jako v papinovém hrnci těsně před vybouchnutím. Bylo mu v tom tááááák nepříjemně, ale mělo. Proč? Protože právě to mé druhé "já", to nespokojené, bylo tím hracím motorem mé lodi. To dodalo tu potřebnou sílu plout plnou parou vpřed, když to první "já" pevně drželo kormidlo. A i přesto, že tato má vnitřní bouře byla velmi nepříjemná, cítím vděk, protože dala vzniknout mému projektu #NaučteSeČístJinak.

Poděkujte i vy svému vnitřnímu "já", které činí náš život nekomfortním, jelikož nás posunuje vpřed. Pociťme vděk i za to nepohodlné „proč“, které nás nutí se na své plavbě zastavit, rozhlédnout se a najít ten správný směr.

Děkuji Stáně za její kurz Podnikání z pláže, který dal podnět k vytvoření tohoto mého virtuálního přístavu a umožnil mi podat dál pomocnou ruku. VELKÉ DĚKUJI, Stáně i všem na této naší společné plavbě Plážovníků. Díky za lidičky, kteří pomáhají ostatním plnit si své sny.