Proč chceme z písku hned hrad?

Tohle nám jde snadno, představit si jasný obraz o tom, jak to dané, co zrovna řešíme, bude vypadat „až“. Následně s touto představou přichází i pocit, jak skvělé to nakonec bude a s natěšením malého dítěte už plánujeme, jak to uděláme, co k tomu bude potřeba, a jdeme do akce. U některých z vás se možná dostaví vzpomínky, na to, jaké to bylo, když jsme si jako malé hrály na písku, jak nám nic nevadilo, ani čas, ani to, že písek máme všude. 

Já mám představy vždy na maximum. Jestli mě v životě něco nezklame, tak jsou to mé představy, když se pro něco rozhodnu, přesněji napsáno nadchnu. A že nikdy netroškařím a neustále lítám ve hvězdách, to už je možná patrné i z těchto mých webových stránek, kdy jsem jen obyčejná holka, která stále o něčem sní a vyplouvá za splnění svých přání a snů.

Všichni ti, co se v životě držíte při zemi, pociťte teď vděk za to, jak to máte, protože ono někdy padat z výšky na zem, není tak úžasné oproti tomu vznášení se. Na druhou stranu mám pocit, že právě tato lehkost, to kdy máme křídla a nedržíme se při zemi, nám dává určitou svobodu. Svobodu, kdy nám naše vlastní myšlenky nedovolují se příliš zasekávat nebo ne aspoň na dlouhou dobu, protože z větší části máme v hlavě nastaveno, že to prostě vyjde a tohle je jen proces k tomu toho dosáhnout.

Je sobota dopoledne, naším bytem se neline vůně palačinek, jako je to v mém příběhu, tentokráte je to vůně vaflí. Od chvíle, kdy jako rozvedená matka bydlím sama jen s dcerami, je tato víkendová snídaně pro mě symbolem našeho domova a spokojenosti, ne pocitu, že na veškeré placení účtů jsem z jednoho platu sama.

Neležím teď na pláži a nepopíjím svoji kávu s výhledem na moře, i když vlastně, ve svých představách, proč ne. A ač to zní neuvěřitelně, dopřávám si vlastně v tomto obyčejném zimním dni kus léta v podobě kokosu, který ke mně připlul darem, ale o tom, až příště. Sedím na svém gauči, popíjím k tomu i čaj s medem, citrónem i zázvorem, a tak nějak se snažím přírodní cestou zahnat kašlíček, o kterém vím, že mi jen naznačuje, že se mám na něco vykašlat a to něco jsem vyhodnotila, že je právě psaní eBooku a vyplouvám směrem k vám, čtenářkám, prostřednictvím článku.

Vím totiž od rána o jedné, které by tato slova mohla pomoci, a i kdyby měla zůstat jediná, kterou posunou vpřed, stálo mi to za to. Výhodou, nás optimistů, je, že si většinou nepřipouštíme jinou variantu. To, že to může mít bohužel někdy i tvrdý dopad píši ve své knize, ale přesah nás věčných optimistů a snílků je v tom, přesvědčovat ostatní, že když my můžeme věřit, vy také. A tak se vás teď pokusím „nakazit“ ne kašlíčkem, ale mým nadšením.

Milé čtenářky, pokud jste v bodě, kdy máte ve svých představách postavený hrad z písku a nevede k němu cesta, nic se pro tuto chvíli nestane, když začnete jen s obyčejnou bábovkou. Jde totiž primárně o ten pocit. O pocit, že jste něco udělaly, že jste něco zvládly, že jste vykročily. Vím, jedna bábovka hrad nedělá, ani dvě, tři, deset … Ani z dvaceti není ještě hrad, ale můžete z nich mít třeba opevnění kolem hradu, to opevnění, které, když se rozhlédnete kolem sebe, uvidíte a uvidíte i kus své práce.

A pokud se vám teď chce, vraťte se do svých dětských let, do svých vzpomínek, kdy jste stavěly bábovičky. Pamatujete si, kdy jsme je ještě všechny „cukrovaly“, aby byly chutnější anebo je zdobily kytičkami, aby se opravdu líbily?

Pokud tedy máte pocit, že jste se zasekly, nezoufejte a začnete se stavěním malých „báboviček“. A kdy jindy než teď. Vezměte si blok nebo jen papír, tužku a podívejte se právě teď na hodiny. Právě teď a v každou další celou hodinu si napište jedno slovo, které vás napadne ve smyslu vaší plavby k postavení vašeho hradu. Svoji myšlenku, kterou pak pocukrujte krásným slovem a ozdobíte kytičkou/obrázkem ve smyslu pochvaly směrem k sobě za to, že jste vypluly. Vypluly k nalezení vašeho vnitřního klidu, k postavení vašeho hradu z písku.

Jdu do toho s Vámi, je 11:31 a já si píši do svého notýsku slovo eBook a doplním to o krásné slovo "natěšení" a obrázkem v podobě srdíčka. A už jsem si do něj poznamenala i další čas, tedy 12:31, kdy napíši další slovo, které doplním o další krásné slovo a nakreslím další obrázek, třeba kytičku jako symbol, že právě teď každá z nás rozvekte. (A pak už půjdu vařit oběd, protože jen vafle nám dnes nestačí.)

Buďte k sobě laskavé. Někdy máme tendence vidět velké hrady, protože jsme už přeci velké holky, ale o tom to není. Stále je v nás i kus toho dítěte. Té malé holčičky, která, když se učila chodit, musela nejprve vstát, sebrat odvahu a vykročit, pro začátek se třeba i něčeho přidržet, ale šla… Chtěla jít a tak i vy chtějte, ale ne se zodpovědností dospělého, když vám to teď nejde, ale s radostí dítěte, protože když budete mít radost uvnitř sama sebe vy, budeme ji mít z vás i my ostatní. Vždyť právě první krůčky, jsou ty kroky, na které se roky vzpomíná, a které se zaznamenávají do pamětních knížek dětí … 

Jeden krok je málo, ale za pár hodin těch kroků už budete mít deset, zítra třeba dvacet … anebo už při pátém budete vědět, kam plout dál. A také váš papír bude plný krásných doplňujících slov, obrázků nebo pochval a já věřím, že jak se říká "utečete roku" a brzy budete stavět hrady a nemusí to být hned ten Pražský hrad, ale vždy je dobré znát kurz své plavby životem.

Luci, přeji ti radostné vykročení/vyplutí a budu na tebe dnes každou hodinu myslet. Jako symbol připojuji včerejší kytičku od mých dcer k MDŽ (děkuji vám, lásky moje). Kytičku na oslavu nás žen a těším se na tvůj eBook o nich. Všem nám pro začátek bude stačit jen zahrádka, ve které se budeme cítit dobře a dobře se budou s tvými radami cítit i kytičky v našich domovech. Mám tě ráda.