„Mami, my chceme štěňátko.“

Miluji přání a ještě raději přání plním. A tak si to přání mých dcer ohledně štěňátka na mě počkalo do doby, kdy jsem si já splnila to své, přání napsat knihu. A přesně v tuto chvíli mi došlo, že jsem se právě stala „obětí“ nesprávného přání, reps. že jsem si přála špatně. Tehdy jsem si vzpomněla na slova Pierre Franckha, která mě přivedla k pochopení, že přání mají obrovskou sílu, ale jen tehdy, pokud jsou opravdu správně formulovaná. Tenkrát jsem se tomu smála, co je to za blbost, než jsem si přečetla jeho knihu „Jak si správně přát“ a přesně v tomto mém okamžiku mi poprvé došlo, že na tom bude asi něco pravdy.

Svoji knihu jsem napsala, sen si splnila a…??? No jasně, že mnohem více jsem ji toužila vydat než aby zůstala jen napsaná v mém notebooku. Takže znovu deníček přání, ale tentokrát jsem si dala pozor na každý detail, na každé slovo, které jsem do svého přání vložila, protože co kdyby přeci jen na tom bylo něco pravdy. Každopádně mě to ale nutilo přemýšlet o tom, co opravdu chci, čeho chci tou knihou dosáhnout, a proč je to pro mě tak důležité. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Byla uvnitř mě, jen bylo potřeba se na chvíli zastavit a nedělat nic. Dát prostor sama sobě. A tak promluvil hlas mého srdce. Vnitřní hlas, který mi říkal, že je sice krásné chtít tu knihu vydat a pomoci uhoněným maminkám dříve, než se i ony dostanou do stavu „nemoci“, resp. „ne moci něco dělat“. Ale pro mě má většina věcí, které dělám, vždy mnohem větší rozměr, a tak mi v noci, kdy mi to celé došlo, došel i fakt, že chci, aby to vše mělo ještě větší přesah. 

Byla to noc plná myšlenek a emocí. Ležela jsem v posteli neschopná usnout a můj mozek pracoval na plné obrátky. Představovala jsem si všechny ty maminky, které by moje kniha mohla inspirovat a podpořit. Stále více a více jsem si uvědomila, že chci, aby měla hluboký dopad a změnila životy lidí. A pak přišel ten nápad.

V tom okamžiku mi došlo, že potřebuji knihu propojit s větším posláním. Byla jsem z toho tak vystřelená do Vesmíru, že jsem se o své vizi musela podělit se spisovatelkou Katy Yaksha, která je součástí mé plavby splnění snu vydání mé první knihy. Věděla jsem, že stejně jako já, bude nejspíš jěště v noci tvořit, protože to máme obě stejně. Největší inspirace přichází, když je všude ticho a vše se zpomalí.

Vzala jsem do ruky mobil a začala psát. Slova plynula snadno, jako by byla vedena vyšší silou. Popsala jsem Katy, jak se mé vize rozšířily, a jak bych chtěla, aby kniha nejen inspirovala, ale skutečně pomáhala. Když jsem dopisovala poslední věty, cítila jsem, jak se ve mně mísí vzrušení s nadějí. Odeslala jsem e-mail a chvíli jen tak seděla, naslouchala tichu noci a cítila zvláštní vnitřní uspokojení. Nyní mi bylo jasné, že to, co začalo jako osobní projekt, nyní přerůstá v něco mnohem většího – v misi, která může změnit životy mnoha žen. S netrpělivým očekáváním, co přijde, jsem usnula až k ránu ...

Sotva jsem ráno otevřela oči, sáhla jsem okamžitě po mobilním telefonu v napjatém očekávání, zda tam není odpověď od Katy. Mail přišel, ale odesílatel byl někdo zcela jiný. Jeho e-mailová adresa však přilákala moji pozornost mnohem více. Věděla jsem s naprostou jistotou, že v mém adresáři bych tento kontakt rozhodně nenašla, a tak jsem se od samého začátku domnívala, že se jedná o omyl a e-mail mi byl zaslán nedopatřením. Přesto jsem neodolala a klikla na zprávu,

Ještě pár minut po přečtení tohoto e-mailu jsem stále žila v domnění, že se jedná o omyl a s pocitem, že jim musím co nejdříve napsat, že poděkování je sice milé a celé je to velmi dojemné, ale zřejmě došlo k chybě v zadání e-mailové adresy, protože já na pejska určitě nepřispěla. V tu chvíli jsem ale ještě zvědavě rozklikla přílohu a stalo se mi přesně to, co před pár lety.

V tomto okamžiku jsem však nestála na ulici a nehleděla na plakát na vývěsní tabuli, seděla jsem nevěřícně na posteli a hleděla do svého mobilu. Právě mi došlo, že jsem to byla opravdu já, kdo přispěl na tohoto pejska. Seděla jsem a nemohla věřit a zároveň prožívala opojný pocit, že jsem přispěla tam, kde to má smysl a tomu, kdo celý život žije vedle nás a tu pomoc opravdu potřebuje. 

Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem reagovala na výzvu florbalového klubu, který navštěvuje moje mladší dcera a rozhodla se pomoci. Byla to malá částka, ale teď mi to celé připadalo neskutečně obrovské, protože i díky všem těm "drobným" příspěvkům se to celé mohlo uskutečnit. Měla jsem radost, že jsem mohla přispět na něco tak důležitého. 

V hlavě se mi promítaly obrazy pejska, kterého jsem teď potkávala na procházce společně se členy rodiny. Konečně jim bylo zase umožněno jít ven. Cítila jsem, jak se mi srdce plní teplem a vděčností. Nebyla to jen malá charitativní akce, ale něco, co mě naplnilo pocitem smysluplnosti a spojení s něčím větším. Uvědomila jsem si, že každý malý čin může mít obrovský dopad, a to nejen na ty, kterým pomáháme, ale i na nás samotné. Tento okamžik mě povzbudil k tomu pomáhat dál, a tak jsem zvedla telefon a rozhodla se, že splním ne jeden, ale hned dva dětské sny.

Tento ranní e-mail byl pro mě jasným signálem. Věděla jsem s naprostou rozhodností, že svým dcerám splním přání mít štěňátko a sobě ten větší smysl pomoci, který se s napsáním knihy dostavil. Jen by mě ani v tu noc a ani ve snu nikdy nenapadlo, že si pořídímě štěně a už vůbec ne do mého právě vyňuňaného, po rekonstruci dokončeného, bytečku.