Letmý pohled

Vyšplhat se do 4.patra bez výtahu se dá, vyšplhat se do 4.patra bez výtahu s pár kily navíc (teď nemyslím svoji váhu, kde bych to slovo pár muselat vynásobit) se dá také, ale vyšplhat se vícekrát za den se štěnětem v náručí do 4.patra bez výtahu, to je již sakra trénink, při kterém vypadáte jak uhoněný závodník. Kdyby to již alespoň bylo za těch pár dní, co máme asistenčního pejska v předvýchově, na té postavě znát, ale sukně je stále těsná, ač opakovaně běháte nahoru či dolů. Snažím se ta kila navíc nevidět, ale jsou tam. A jsou tam i přes věškerý tento "kondiční trénink".

Ale i tak to stálo za to. Konečně jsem uvěřila realitě, která se nám děla a byla šťastná, i přesto, že mít nějaké zvířátko jsem celý život odmítala. Nicméně každému, kdo si pořizuje pejska, zvláště v paneláku, předem doporučuji vyzkoušet si vstávat s budíkem častěji za noc, jít v noční košili ven a nosit v náručí "pár" kilo.

Ale i přes všechny těžkosti, i to následné loučení, když předvýchova končí, nebudu nikdy litovat dne, kdy přišel "ten" e-mail a napsal celý tento příběh. Děkujeme Vám, že jste přispěli na psa, stálo v e-mailu, který mi přišel ráno poté, co jsem nemohla usnout z nápadu pomoci vydáním své knihy některé nadaci. Svoji myšlenku jsem ještě v noci sdělila dál a možná to tím celé zpečetila, protože následujícího ráno přišel nečekaný email z Pes pro tebe.

Zpočátku jsem se domnívala, že jde o překlep v e-mailové adrese, protože já bych na pejska nepřispívala, vybírám si vždy děti nebo mé oblíbené zvíře, delfíny, ale příloha emailu byla jasným důkazem toho, že jsem to byla opravdu já a důvod, proč jsem si to neuvědomila, byl zcela jasný.

O konání této sbírky jsem se dozvěděla skrz florbalový kroužek, který moje dcera navštěvuje a od začátku ji vnímala jako pomoc holčičce, která řeší zdravotní problém. Že pomoc je formou přidělení asistenčního pejska této rodině mě v souvislosti s příchozím e-mailem vůbec nedošlo.

S uskutečněním se této pomoci mě zaplavil pocit naplněného štěstí, který měl v tomto případě takové tajemné kouzlo. Možná se vám to již někdy stalo, že jsme byli součástí nějakého překvapení, o kterém neměl ten druhý nejmenší tušení nebo možná nemá dodnes a vy přitom víte, že jste toho bez jeho vědomí byli přítomni ještě před uskutečněním a třeba to byl i váš nápad, ale nikdy nebylo třeba říct nahlas.

A přesně tohle se dělo i mně. Již nějaký týden jsem potkávala tuto rodinu na procházce se svým čtyřnohým mazlíčkem. Nejprve i s cizí paní, nejspíš trenérkou (ano, byla to trenérka, jak se později moje domněnka potvrdila) a pak jen sami. S každým takovým pohledem mě hřálo u srdíčka, že jsem součástí projektu splněného snu bez nutnosti cokoliv říct. Jen ten pocit, že já vím, mi stačil a možná právě to tajemno, že oni neví, dodávalo celému tomu příběhu zvláštní kouzlo.

A pak, při jednom mém venčení našeho asistenčního pejska, přišla ta věta. Zrovna jsem zvládla kondiční maraton po schodech směrem dolů i vyvenčení Willíka na povel, když vyšel ven tatínek a kochajíce se pohledem na malé bílé roztomilé stvoření pronesl:

Já??? rozesmála jsem se v duchu. Já, že mám? V duchu jsem se musela smát paradoxu této situace. Já rozhodně nemám, já ho jen na rok vychovávám a pak jsem se podívala směrem k němu a odpověděla:

Bylo mi jasné, že touto odpovědí vyvolám stejně nechápavý výraz, jaký se stal mně tenkrát při otevření "toho" e-mailu od odesílatele Pes pro tebe, ale v tu chvíli jsem to cítila jako takové poděkování směrem k nim, protože částečně i díky jejich příběhu jsem mohla splnit dětský sen, mít štěňátko, svým dcerám.

Nebudu zastírat, že kdykoliv si někdo z nás na toto naše první společné setkání vzpomene, vžene nám to všem slzy do očí, protože ani to nejlepší hollywoodské obsazení by nezachytilo onu radost v našich očích, setkání dvou asistenčních pejsků, toho v předvýchově a toho, co již „pracuje“ a celé rodiny, která zcela náhodně byla na dětském hřišti, protože to dovolil, jak zdravotní stav jejich dcery, tak i všechny další okolnosti, kdy už na hřišti nebyly další děti, jejichž přítomnost byla bohužel pro tuto rodinu komplikací.

Kvůli zdravotnímu omezení žili většinu času v izolaci od běžného života dětí. Neprožívali společný čas na dětském hřišti jako my ostatní maminky, naopak, mohli ho navštívit až ve chvíli, kdy tam byl klid a právě v tu chvíli já vyšla venčit.

Oni nevěděli, že mi stačil jen letmý pohled, jen je zahlédnout, aby si člověk uvědomil, že „nemá“ starosti nebo jen velmi malé, protože mé děti nebojují o život.

Babu, jsi statečná holka, kterou máme moc rády a VELKÝ obdiv Tvým rodičům.