Konec nebo začátek?

Ráda bych řekla, že v sukýnce a podpatečcích jsem si to metelila, ale skutečnost byla taková, že jsem na sobě měla kalhoty a sotva jsem šla. Naštěstí už jsem nemusela podstupovat tento sprinterský závod, protože budova školy, ve které jsem teď učila, byla přímo pod ním a polední pauza už také probíhala jinak.

Vzala jsem do ruky svůj mobilní telefon a zavolala kamarádce. Ani jsem nečekala na pozdrav a jen jsem směrem k ní pronesla: "Ještě, že tento den bude až za čtyři roky." Bylo totiž 29.února a já byla ráda, že tento datum příští rok v kalendáři nebude a tento den se mi tak nepřipomene. Nestalo se nic tak zásadního, na druhou stranu to nebyl den, který bych chtěla zažívat v obvyklém pracovním týdnu vícekrát. Ale to už se tak někdy stává. 

Jestli já měla pocit, že mám náročný den, ona na tom byla, co se týče emocí, na svém vrcholu. Po 19 letech to byl totiž její poslední den v jejím zaměstnání. "Nevím, co budu dělat." zaznělo z jejich úst tónem, který nešel popsat. Proč si vždycky myslíme, i když zažíváme ty největší emoce, že musíme něco dělat? "Nic." zněla rázně moje odpověď a na chvíli jsem se odmlčela. "Nic." zopakovala jsem ještě jednou, tentokráte již mírnějším tónem, aby pochopila, že se opravdu můžeme odměnit tím "nedělat nic".

Vlastně, být se svými vlastními pocity je mnohem náročnější než se zabavit například úklidem. Proč vždycky utíkáme od všech vlastních pocitů? Proč nevyužijeme tuto dobu pro sebe? Plujeme svým životem, na kterém na nás čekají různé nástrahy a pak, po jejich překonání, máme pocit, že nutně zase musíme plout dál. Jako kdybychom se bály zpracovat to, co se děje uvnitř nás, přitom právě to nás činí silnější. Být právě v těchto chvílích sama se sebou a prožít si všechno to, co jsme zvládly, co jsme překonaly, pochválit se, prožít si ty úžasné okamžiky, i ty okamžiky plné slz. Všechny ty emoce uplynulého času. Místo toho běžíme dál. 

Kdy nastane ten správný čas ... Ten správný čas se zastavit, otočit se, pochválit se, nadechnout se, pocítit vděk za všechno a za všechny, kteří byli při naší cestě?

A najednou jsem tam stála. V té stejné budově, kterou jsem znala od sklepa až po střechu, protože v době mého studia víceletého gymnázia byla tato škola spojena se školou základní a učilo se všude, kde se dalo.

Ani v tom nejdivočejším snu by mě nikdy nenapadlo, že se tam jěště někdy dobrovolně vrátím. Děsivé sny o maturitě mě provázely ještě ve čtyřiceti. Tolik let v roli hodné holčičky, která musí mít jen samé jedničky, vše vědět, vše znát ... Ufff, kolik jen mě to stálo času, peněz a úsilí tohle všechno ve svých čtyřiceti letech přenastavit. 

A najednou nastal čas, kdy jsem v rouškou na ústech, strašákem covidu v hlavě a testovací sadou pro každého mého nového žáka v ruce, stála v této budově znovu. Tenkrát jsem si snad poprvé ve svém životě řekla o pomoc. Strach z toho, že žáky špatně otestuji byl totiž větší než strach ukázat svoji "slabost" v podobě požádání někoho o pomoc. Při přípravě na roli učitelky mě nenapadlo, že tohle budu od prvního školního dne podstupovat každé ráno, ale legislativa nás měla chránit a strach nás všech z této smrtelné nemoci byl obrovský. Byla to pro mě výzva, protože jsem byla v té době testovaná jen odborníky v zařízeních tomu určených a žádná další zkušenost. A tak poprvé přišel pocit, že si můžu dovolit říci si o pomoc. Michale, díky.

A zatímco se mi plnil můj dětský sen být paní učitelkou, čas běžel a nastal čas loučení. Čas, kdy žáci dojdou do 5.ročníku a přechází na 2. stupeň. Moment, který uzavřel i můj čas v budově této školy, ve které jsem strávila celkem 10 let, 7 let v roli studentky a 3 roky v roli pančelky, paní včelky.

A jak už to v životě chodí, něco končí a něco nového začíná a já jsem velmi vděčná, že jsem měla v lednu jeden ze svých dalších ztřeštěných nápadů, který by moje babička jistě okomentovala slovy, že jsem se zase zbláznila a přihlásila jsem se do dalšího mého kurzu, tentokráte na rozšíření mých IT dovedností. Můj cíl byl postupem času stále jasnější, vytvořit si své vlastní webové stránky a plout dál s těmi, kteří mají zůstat v mém životě. A moje motivace?  Pomáhat všem těm, kdo se potřebují na chvíli zastavit a nabrat potřebný vítr do plachet.

Z osobní zkušenosti vím, že těch okamžiků, kdy je potřeba nabrat dech i vítr do plachet během školního roku je mnoho, jak na straně učitelek, vychovatelek i rodičů.

A právě prázdniny jsou tím časem pro nabrání nových sil, i toho ohlédnout se zpět a pochválit se. 

My máme neustále tendence plout dál a zapomínáme dát prostor uvidět:

Právě teď, právě teď po dočtení tohoto textu a pokaždé, když vyhodnotíte svůj den jako náročnější.

Děkuji všem, kteří byli součástí této mé společné cesty, ať už se jednalo o cestu do študákovy duše nebo té mé učitelské.

Evi, děkuji ti za důvěru i to, že jsem si díky ní mohla splnit svůj dětský sen.

Děkuji manželům Ctiborovým za fotky do tohoto článku i úžasnou fotoročenku, která nám zůstane jako krásná vzpomínka.

Přeji vám všem jen to nejlepší ve vašem osobním i pracovním životě. Ať se vám daří plnit vaše sny a budu ráda, když někdy zakotvíte v mém přístavu, ať už bude vaše PROČ? jakékoliv ... nabrat sil, pochválit se, inspirovat se ...