Úryvek z mé knihy „Chyť vlnu a nech se svéZt …“
Dodnes jsem vděčná za slova paní uklízečky, která neměla nejmenší tušení, jakou důležitost sehrály v mém životě. I když mi to vše došlo až časem. Ač jsem jim tenkrát nevěnovala dostatečnou pozornost, zůstaly v mé mysli napořád.
Možná asi proto, že nečekaně zazněla z úst někoho, kdo mě vůbec neznal, přesto mi nabízel pomoc.
Asi bych si ani nedokázala rozpomenout na množství nabízené pomoci, kterou jsem vždy odmítla. Nejsmutnější je, že vždy s pocitem toho, že nejsem dost dobrá, a že musím ještě přidat, protože to vypadá, že to nezvládám.
Až později jsem si uvědomila, jak bylo úžasné, že to někdo se mnou myslel dobře a chtěl mi pomoci. Ale to já přeci nepotřebovala. Já vše zvládala sama, koneckonců jako to zvládala moje maminka i babička, tak proč ne já?!
A najednou tu nestála ...
Ani On a už ani Ona...
Ani můj dědeček, ani moje babička ...
A najednou tu nestála. Babička, co zvládala vše. Babička, která mi byla zároveň i maminkou. Babička, které jste mohly říct vše, protože na rozdíl od maminek, které se o vás bojí (pochopila jsem to až jako máma), babičky už to se svými životními zkušenosti vždycky nějak ustojí a ještě vám poradí a nasměrují vás. Maminky to umí taky, ale ty se nám z principu tolik poslouchat nechce, přeci jen nás ty babičky více rozmazlují, a tak nějak mají, asi i díky tomu, naši větší důvěru.
Ta babička, která na všechny mé nápady a bláznivé sny řekla vždycky to stejné:
„No, Marceli, ty si se snad zbláznila!“
tónem vyjadřující tu největší lásku, tónem plných obav, ale zároveň i podpory.
Ztráta blízké osoby je jako náhlá bouře na moři, která nás uvrhne do neznámých vod plných emocí a bolestí. Naše životní plavba, která byla kdysi klidná a předvídatelná, se náhle mění. Vlny smutku a zármutku nás mohou unášet, a my se cítíme ztraceni na širém oceánu. Každý z nás zažívá tuto bouři jinak, ale společné je to, že nás všechny čeká cesta, na které musíme najít nový směr a rovnováhu.
Když ztratíme někoho, koho jsme milovali, je to jako ztratit kompas, který nás vedl a dával našemu životu smysl. Tato ztráta nás může zasáhnout hluboko, a je důležité si uvědomit, že proces zármutku je individuální plavba, kterou musí každý proplout vlastním tempem. Není správných ani špatných způsobů, jak se vyrovnat se ztrátou, důležité je najít svou vlastní cestu.
Na této cestě je důležité dát si čas a prostor prožít a zpracovat všechny emoce. Mnozí z nás se snaží být silní a potlačují své pocity, ale takové chování může vést k dalšímu trápení. Otevřeně se postavit svým emocím a nechat je volně plynout je klíčem k nalezení vnitřního klidu.
Pro ty, kteří se cítí ztraceni ve svém zármutku, je důležité vědět, že nejsou sami. Kolem nás jsou lidé, kteří prošli podobnými situacemi a mohou nám nabídnout svou podporu a porozumění. Sdílení našich pocitů může být velmi užitečné a může nám pomoci najít nový směr.
Níže uvádím několik otázek, které vám mohou pomoci podívat se dovnitř sebe a zpracovat ztrátu blízké osoby. Tyto otázky jsou navrženy tak, aby vás povzbudily k reflexi vašich pocitů a pomohly vám nalézt způsob, jak se vyrovnat s touto obtížnou situací.
Tyto otázky vám mohou pomoci lépe porozumět vašim pocitům a nalézt cestu k jejich zpracování. Pamatujte, že je naprosto v pořádku cítit smutek, a že proces hojení potřebuje čas. Je důležité nechat si prostor pro zármutek, ale zároveň se snažit nacházet způsoby, jak se postupně vracet k běžnému životu.
Ačkoliv je naše plavba plná bouří a těžkostí, nakonec vždy najdeme klidnější vody. Ztráta milované osoby je těžká, ale cesta k uzdravení a novým začátkům je možná. Plujte dál s vědomím, že i po těch nejhorších bouřích vychází slunce a před námi se otevírají nové obzory plné naděje.
Co mi chybí, když už není s námi?
Ta její věta „No, Marceli ... "
Ano, zbláznila, měním práci, tvořím web ... a při každém z těchto mých kroků mi ta věta chybí ...
Navždy v mém srdci, navždy v našich srdcích ... Krásné narozeniny, babičko.