Pes pro tebe

I bez těch starostí, s jakou jsem starost o pejska vnímala, jsem byla ráda, že po rozvodu zvládnu uplatit všechny výdaje. Pejsek, očkování, žrádlo – to vše bylo mimo můj rozpočet. Ale život má své plány, které často překvapí.

„Uvěřím, až tu bude,“ pronesla moje starší dcera, a i když si to moc přála, chtěla se radovat až ve chvíli, kdy tu opravdu bude stát.

„To je můj syn,“ začala jsem s představováním směrem k naší trenérce. Poté jsem pokračovala s představením mé krásné snahy, jeho manželky a pak i jeho láskyplné maminky. Pro nezasvěcené můžou být zpočátku naše rodinné vztahy na pochopení trochu složitější, ale nám všem je v tom dobře a společně tvoříme jednu velkou milující rodinu. A tak, i když jsem rodila jen dvakrát, děti mám tři.

Ani jsem ho nestačila představit. Od začátku měl plné ruce práce, tedy vlastně ruku, protože v té druhé držel právě nakousaný rohlík. Byly mu dva roky a byl to ten nejzulíbatelnější vnouček, kdyby se ovšem nechal ode mě, coby babičky, opusinkovat. Na to teď ale neměl čas, protože právě otvíral dvířka od kuchyňské linky. Byl u nás poprvé, tak neztrácel čas s představováním nějaké nové tetě a vrhnul se na prozkoumávání nového prostoru. A že tu těch lákadel bylo, přeci jen už mé dcery, jeho tetičky, byly ve věku, kdy nebylo nutné dávat pojistky na dvířka od skříněk proti otevření, naopak, kdybych měla lepících blbenek více, napsala bych na ně „otevři a udělej si večeři“. V tuto chvíli to ale vypadalo, že i bez lístečků s návodem si naše malé milované stvoření samo poradí a pustí se do vaření. Během chvilky stihnul otevřít všechny šuplíky a najít vařečky a teď přišly na řadu i hrnce a pánvičky, které objevil ve spodní skříňce.

Jestli moje dcera začala věřit v momentě, kdy tu stál, já měla pocit, že od této chvíle nemůžu věřit já. Právě probíhající situace byla ale jasným důkazem toho, že se to opravdu děje. Zacinkání psí známky o hrnec nacházející se v naší skříňce kuchyňské linky bylo jasným důkazem toho, že je tu i on. Malé bílé roztomilé štěňátko, které mělo radost z malého lidského „štěňátka“, které mu nabízelo otevřením skříněk v kuchyni další prostor ke společnému prozkoumání. A ještě více ho lákal nakousaný rohlík, kterým mu bylo neúmyslně stále mácháno před jeho tlamičkou.

V tu chvíli se můj pohled setkal s pohledem zářivých očí mých dcer, kterým se právě splnil jejich dětský sen, sen mít štěňátko. A byly tu i další zářivé pohledy, oči části naší velké rodiny, která nás přijela pozdravit cestou na letiště a pak taky oči naší psí trenérky, která nám našeho, i když jen dočasného, člena rodiny přivezla.

A tak se předposlední školní den proměnil v nečekané setkání. Ve stejném okamžiku tu byly všechny tři mé děti, které od sebe běžně dělí několik stovek kilometrů a mezi nimi pobíhala dvě „štěňátka“, jedno lidské a druhé zvířecí. Mé předchozí obavy a strach mít pejska byly náhle pryč. Jediné, co jsem pociťovala, byl obrovský pocit lásky. Pocítila jsem nový rozměr slova „domov“. Věděla jsem, že teď je náš byt nově domovem i pro toho tolik dětmi vytouženého a mnou odmítaného čtyřnohého mazlíčka, i když to mělo být jen na rok. 

Děkuji chovatelce Marcelce a Pes pro tebe za možnost mít v předvýchově asistenčního pejska. A i když to na začátku vypadalo, že součástí našeho života bude jen rok … člověk mínil a život měnil ...